O odpovědnosti za partnerskou krizi

V pohádce O statečném kováři (B. Němcová) je poměrně krátká pasáž o mlynářce, která utrápila mlynáře k smrti. Snad jen proto, že žiji v bývalém mlýně, mne tato zmínka zaujala. V rámci partnerských terapií jsem si jednoho dne na milého mlynáře vzpomněl a uvědomil si, že může být poučné podívat se, kdo vlastně nese odpovědnost za jeho nešťastný osud. On nebo mlynářka?

Z pohledu morálky je to jasné. Mlynářka byla zlá a chudáka mlynáře utrápila. Je zde jasný viník a jasná oběť a je nasnadě, že viník by si zasloužil trest. V dané pohádce je trestem pro mlynářku to, že jí z „pracovního poměru“ uteče silný chasník. No, aspoň něco.

Z pohledu systemických konstelací je to trošku složitější. Mlynář je evidentně zapletený ve své původní rodině, tzn. že je ovlivněn osudem otce, matky, případně širší rodiny a dalšími vlivy. Jinak by ho nestihl takový osud.

Pokud odložíme stranou fatalistický přístup, tj. že se stalo to, co se mělo stát (což je podle mne pravda jen do určité míry – více viz pojednání O svobodné vůli) nabídne se nám otázka, jaké měl mlynář šance na spokojené partnerství:

a) Mlynář si mohl své zapletení z původní rodiny ošetřit ještě před svatbou. Místo „zlé“ mlynářky by si pak mohl najít mlynářku „hodnou“ a s ní žít spokojený a dlouhý život.
To se však nestalo a běžně se to neděje ani v našich životech. Vlastně to dost dobře ani není možné. Protože dokud se neoženíme, nevdáme nebo nepočneme děti, naše zapletení z původní rodiny, která mají vliv na kvalitu partnerství (a také rodičovství) zústávají skrytá, latentní, spící a čekající. V drtivé většině případů se projeví až v době našeho působení v tzv. nové rodině.

b) Pohádka nám potvrzuje, že pohodlná řešení typu, nic neměnit a zůstat (stejně jako radikální řešení /zapálit mlýn i s mlynářkou) nebývají nejšťastnější.

c) Mlynář by se mohl prostě sebrat a odejít. To se v pohádkách většinou nestává, za to v běžném životě velmi často. Snad už 50% párů se rozvádí. Pravdou, kterou však potvrdí většina rozvedených je, že pokud si to své neošetříme. Najdeme si nového partnera místo za 18 bez dvou za 20. A příběh se většinou v té či oné podobě opakuje.

d) Mlynář si mohl své zapletení zpracovat v době trvání manželství. Mohl navštívit „terapeuta“ (babku kořenářku, čaroděje, moudrou vílu, …). Mohl uvidět své zapletení, změnit své vnitřní nastavení a spojit se s mužskou silou. To by vedlo ke změně dynamiky jeho manželství a otevřely by se tak další možnosti e) a f).

e) Mlynář v síle by se již nenechal trápit. Pokud by se mlynářka nezměnila, narovnal by se a sjednal pořádek. V pohádce by nejspíše mlynářce vyprášil kožich nebo ji vykoupal pod mlýnským kolem. Tato možnost je samozřejmě přípustná pouze v pohádce. V genderové době je pro většinu „slušných“ lidí společnensky nepřijatelné,a to přes to, že v pohádkách to v případě „tyranů“ obvykle bereme jako zadostiučinění a dělá nám to dobře. V reálném životě tedy přichází v úvahu spíše varianta druhá, tedy více či méně „eko-logický“ rozvod.

f) Mlynářka by „dostala rozum“, zašla by si také za terapeutem a ošetřila si to své. Začala by si svého muže vážit a projevovat mu úctu. Byla by vděčná, že může žít v balhobytu ve mlýně a neměla by potřebu svého mlynáře měnit a nutit ho dělat věci, které dělat nechce. Zkrátka přijala by ho a to, co jí dává tak, jak jí to dává. On by jí mohl milovat, společně by dotvořili jejich partnerství a žili šťastně a spokojeně až do smrti. A zazvonil zvonec …

Tolik pohádková řešení. V praxi je to složitější. Ošetřit si to své se na rozdíl od pohádek neděje v rámci jedné návštěvy u pohádkové bytosti a změna může trvat roky. Mnohdy se jedná o silná zranění z doby ranného dětsví, prenatálu a možná ještě dál. Změna předpokládá upřímnou touhu, vůli a snahu uvidět, přiznat si, přijmout a pustit TO své.  Znamená to vzdát se obrovské dětské solidarity, kterou na základě naší niterné potřeby patřit k „těm svým“ a obrovské dětské lásky, chováme vůči svým rodičům a předkům. Znamená to vzdát se všech investic, které jsme do vztahu s rodiči vložili i všech očekávání, že ještě někdy dostaneme to, co jsme nedostali v dětsví. Vzdát se veškeré moci a pocitů důležitosti, které jsme na základě svých vztahů s nimi získali. Znamená to stát se uctivým (soucitným), vděčným a pokorným. Znamená to stát se „obyčejným“ člověkem.

Jak a jestli jsem se posunul já sám, poznám časem podle svých pocitů a podle toho, jak se mi v životě daří. Podle kvality zdraví a vztahů, spokojenosti v práci, míry hojnosti v mém životě. Jestli došlo k posunu v životě partnerském jde poznat podle jediného, a to podle reálných činů partnerů. Samotné slovní deklarace typu: „ Já tě moc miluji. Já si tě vážím. Nebo já už jsem si své to své ošetřil/a, to jen ty jsi ještě pořád zapletený“, nejsou k ničemu. Jediné, co má v tomto smyslu skutečnou vypovídací hodnotu jsou naše činy. Tj. to, jak žijeme a jak se chováme k druhým. Jestli s partnerem skutečně partnersky spolupracujeme na společném díle (vztahu, rodičovství, projektu,…) nebo jestli partnera zneužíváme pro své osobní (byť sebevznešenější) ambice a potřeby. Jestli jsme laskaví nebo nadále uplatňujeme své nenaplněné dětské tužby a zlobíme se, když nejsou naplňovány. 

Závěrem můžeme konstatovat, že to, že byl mlynář utrápen, je jeho odpovědnost a má to zkrátka za to. Za to, že si vybral ženu zatíženou a zároveň psychicky odolnější než je on sám. Za to, že na tom profitoval, tj. za to, že ji zneužil pro své potřeby (žena měla sílu, řídila mlýn, rozhodovala, dával pocit ochrany silné matky tj. bezpečí ). Tj. za to, že zůstal ve vlivu své silné matky. Za to, že  nebyl ve své mužské síle a snažil se ukázat svému otci, že je lepší než on. Za to, že nepřešel se do sféry mužů svého rodu (byť oslabených) a skrze ně nepřijal svoji sílu. Zkrátka za to, že nežil osud svůj, ale pod vlivem své minulosti osudy svých předků. Za to, že si nezašel za terapeutem. Za to, že zůstal zapletený. Za to, že zůstal s manželkou, která ho trápí.

A mlynářka? Ta má zase zodpovědnost za to své. Za svá zapletení a také za svůj podíl na tom, že utrápila mlynáře. Odpovědnost má zkrátka každý za to své. Za své zapletení i za své činy. kažý sám, každý s tím svým. A každý má také dvě možnosti, buď odpovědnost přijmout nebo ji odmítnout a tvářit se jako neviňátko.

V konečném důsledku to většinou nebývá taková tregédie jako se stala mlynáři (většina takových mužů vyvázne se strojkem na srdci) ale zkušenost. Nic víc a nic míň, než vzdělávací lekce o tom, jak to dopadá, když dá muž přednost symbiotickému spojení s matkou před řádem, když si nechá mamku vyset na kulkách a nic s tím nedělá. Když zůstane ve vztahu, kde trpí.

V praxi jsem si všiml, že jedna věc platí v životě stejně jako v pohádkách. Tomu, kdo klepe a myslí to skutečně vážně a upřímně, bývá otevřeno. Ale pohodlné řešení to nebývá. A tak je na to potřeba mít odvahu.