Imaginace – sebepřijetí muže

Když jsem Čeněčka poprvé uviděl, seděl sám, uprostřed prázdné místnosti ve starém, opuštěném, vybydleném domě. Hlavu měl sklopenou, díval se do země. Byly mu tak 4 roky. Malý, smutný chlapeček. Kolem něj se povalovala torza starého nábytku a bývalého zařízení bytu. V okně vysela polorozpadlá okenice.

„Zeptej se, jestli mu můžeš nějak pomoci.“ Poradila mi moje průvodkyně.

„Mohu ti nějak pomoci?“ Zeptal jsem se ho. Zvedl hlavu a upřel na mě velké, hnědé, smutné oči: „Nevím,“ odpověděl. Sedl jsem si vedle něj. „Jestli chceš, mohu tě odtud odvést pryč,“ pokračoval jsem. Díval se mi do očí a neříkal nic. Byl tak ponořený do svého smutku, že se v něm dočista ztratil. Stal se smutkem. Vzal jsem ho za ruku: „Tady přece nemůžeš zůstat, vždyť je to tady děsný.“ Rozhodl jsem se. Stoupnul jsem si a Čeněček se postavil se mnou. Vedl jsem ho ke dveřím a dále ven z bytu na schodiště. Všude se válela spousta rozbitých a zaprášených věcí. Šel se mnou smutně, bez života, ale šel. Klopýtal přes kusy harampádí. Vzal jsem ho do náruče a pevně obejmul. Cítil jsem, jak moc ho miluji. Bože jak moc mi ho bylo líto. Sestupoval jsem po schodišti dolů. Bylo to poměrně vysoko, ani nevím kolik pater.

Vyšli jsme ven. Kolem domu byl vysoký plot z vlnitého plechu. Starý, ale pořád držel. Všude byly hromady suti a starého stavebního materiálu. Uviděl jsem bránu a zamířil k ní. Brána byla z rezavých ocelových trubek a z vlnitého plechu. Její dvě křídla byla uprostřed svázaná starým řetězem s visacím zámkem, který by nikdo neodemknul, ani kdyby měl klíč. Postavil jsem Čeněčka na zem a pokoušel se bránu otevřít. Po kratším úsilí se mi podařilo vyvrátit jedno z křídel tak, abychom se mohli pod řetězem protáhnout ven. Prolezl jsem první a Čeněčkovi pomohl za mnou.

Zůstali jsme stát a hleděli do husté chladné bílo žluté mlhy. Žluté šmouhy v bílé mlze vytvářely dojem jedovatých plynů. Nebylo vidět ani na krok. Byl jsem bezradný a ztracený. Ta mlha působila nekonečně. Nevěděl jsem kam jít, ani co si počít. Čeněček stál vedle mě a držel mě za ruku.

„Požádej o pomoc. Ať přijde jakákoliv bytost a pomůže ti.“ Řekla mi průvodkyně, a já to udělal.

Chvíli se nedělo nic. Náhle jsem ucítil, jak mě za oblečení na zádech něco zvedá, podíval jsem se vedle sebe a uviděl, že Čeněček je zvedán spolu se mnou. Z nebe se snesla obrovská bílá okřídlená bytost. Zkoušel jsem si jí více prohlédnout, ale měl jsem ji stále za zády. Uchopila nás a vynášela nahoru, stále výš a výš, až jsme se ocitli nad mlhou. Ta z vrchu vypadala jako obří „volské oko“ (myslím to, co se dělá z vajíček). A všude kolem ní byl svět. Planeta Země.

Bytost nás zanesla do města, které bylo hned vedle „volského oka“. Bylo to velké, rušné město. Všude byla spousta lidí, ochodů, laviček restaurací, parčíků. K mému překvapení převzal v tu chvíli aktivitu Čeněček. Zjevně ožil a jako by i trošku povyrostl. Vedl mě městem a vše mi ukazoval s neskrývaným zájmem. Byl čím dál více nadšený ze všeho, co jsme viděli.

Náhle vedle nás uviděl malé dětské hřiště. Pískoviště, klouzačka, prolejzky. Na lavičkách seděli maminky a koukali na své děti, které si hráli na hřišti. Čeněček zamířil mezi ně a já ho pomalu následoval. Čeněček se postavil doprostřed hřiště, a tak, aby ho všichni slyšeli, hrdě prohlásil: „Tohle je můj táta.“ A ukázal na mě. Zarazil jsem se a trošku zastyděl. Já přece nejsem jeho otec. Já jsem jeho starší já. A pak mi to došlo. Ano jsem jeho starší já. Jsem otec, který z Čeněčka vyrostl. Jsem jeho vnitřní táta a on je můj malý vnitřní synek. V ten okamžik začalo dětské hřiště růst a rozšiřovat se. Přibyli kolotoče. Horská dráha. Spousta stánků a atrakcí. Během krátké chvíle se z hřiště stal obrovský Lunapark. Šoukle jako kráva. Čeněček se s radostí vrhl do víru atrakcí a já s ním…

Když jsme si užili lunaparku, přišel čas jít dál. V rohu náměstí se objevila křivolaká, temná ulička. Přišel čas na dobrodružství. Čeněčka to tam táhlo také. Stará temná ulička připomínala Stínidla z Rychlých Šípů, procházeli jsme jí dál a dál a pociťovali příjemný strach a vzrušení. Ulička se náhle otevřela. Město zde končilo a my spatřili na obzoru vysoké hory. Alpy, možná dokonce Himaláje. Sedli jsme si s Čeněčkem na obrubník a dívali se na hory. Oba jsme měli v ruce nožík a ořezávali klacík. Vlahý větřík nám ovíval tváře. Bylo nám fajn. Byli jsme spolu a užívali si to.

„Ty tady zůstaneš sedět a ořezávat klacík?!“ Ozval se hlas průvodkyně. „Co ty hory? Ty tě nelákají?“

„Ani moc ne“, odpověděl jsem. Je to daleko. Bude to pěkná makačka. Nemám na to boty ani oblečení. Nemám batoh… “ Vymlouval jsem se. Byl jsem pohodlný, trošku unavený ale hlavně zlenivělý. Brzy mi ale došlo, že jít dál se musí. Všechny cesty vedou do Říma, ale jít se musí. Vzal jsem Čeněčka a vyrazili jsme na cestu.

Stoupali jsme do hor. Bylo to čím dál hezčí. Vyčistila se mi hlava. Stala se naprosto čistou a průzračnou. Energie v horách byla jiskrná a svěží. Vnímal jsem prostor, energii, uvolnění, sílu a vnitřní klid. A hlavně ta čistá hlava. To bylo fakt super. Čeněček se těšil z mého dobrého pocitu.

Vystoupali jsme na plošinu zhruba v polovině jedné z hor. Stála tam stará chajda přilepená k úbočí hory a před ní upravené ohniště, ve kterém hořel oheň. Sedli jsme si a hřáli se u ohně. Čeněček byl spokojený a zdálo se, že zde naše cesta končí.

„ Je ještě něco, co bys měl prozkoumat?“ zeptala se mě průvodkyně.

Poslední, co zbývalo prozkoumat, byla ta stará dřevěná chajda. Moc se mi do toho nechtělo. Měl jsem trochu strach, co se z toho zase vyklube.

Dveře chajdy se najednou sami otevřely a já zíral do černočerné tmy za nimi. Vstoupil jsem se staženým hrdlem a očekával vše, příšery, hrůzy, útoky,… Čekal jsem všechno, kromě toho, co přišlo.

„PŘEKVÁPKO,“ zvolal kdosi a v tu chvíli se rozsvítila světla. Ocitl jsem uprostřed nejlepší a nejkrásnější narozeninové párty, jakou jsem kdy viděl. Byla to moje narozeninová párty. Prostor obrovského klubu byl zaplněný milými a usměvavými lidmi. Počítám tak 500. Všichni mě znali. „Už přišel. Už je tady.“ Všichni se na mě usmívali a s láskou mě zdravili. Měli mě opravdově rádi a skutečně moc rádi mě viděli. A to včetně barmanů a na podiu hrající kapely. Prostě všichni. Stál jsem a byl jsem hluboce dojatý. Vyhrkly mi slzy. I teď se mi ještě tlačí do očí. Něco takového jsem nikdy nezažil. Absolutní bezpodmínečné přijetí všemi. Byl jsem totálně naměkko. Dýchal jsem a učil se všechnu tu přízeň přijímat…

Po nějakém čase jsem si uvědomil, že jsem venku nechal Čeněčka. Vrátil jsem se pro něj. Seděl u ohně a čekal. Byl v pohodě.

„Zeptej se, jestli nechce jít s tebou dovnitř.“ Navrhla průvodkyně.

„Chceš se jít semnou podívat dovnitř?“, zeptal jsem se se. Souhlasil.  Vešli jsme zpět do chajdy. Tady ale mezitím došlo ke změně. Už to nebyla párty, ale každodenní provoz. Lidé mě znali, byli milý a přátelští, ale už jsem nebyl oslavenec. Byl jsem jeden z nich. Místnost se mi před očima pomalu začala měnit na něco ve stylu středověké námořnické nebo loupežnické knajpy. V rohu místnosti stál bytelný dřevěný stůl a kolem něj seděla skupina mužů. Vypadali jako námořníci, možná piráti. Chlapy jako hory. Ramena jako býci. Chlupatá předloktí. V jedné ruce dýku a v druhé korbel piva. V čele stolu seděl jejich kapitán. V námořnickým kabátu a s kloboukem. Ztělesnění síly a klidu. Usmíval se. Po jeho pravé ruce byla volná židle. Trošku rozpačitě jsem se na ní posadil. Čeněček se mi vysmekl a sám od sebe vklouznul na klín kapitánovi a přitulil se k němu. Nebál se ho. Bylo vidět, že je mu u něj moc dobře, že se tam cítí v bezpečí. Kapitán ho vlídně přijal. Položil mu levou ruku kolem ramen. Jeho pravá ruka ležela volně na stole.

Byla to fakt hodně veselá společnost. Chlapy se chechtaly z plného hrdla. Lili do sebe pivo z obrovských korbelů. Bodaly své nože do stolu a smáli se tomu, až se lámali. Užívali si svoji sílu, kterou doslova překypovali. S úžasem jsem je pozoroval. To jsem nikdy neviděl. Bylo to pro mě něco úplně nového. Tak mocná, zdánlivě hrubá síla, ale přitom plná laskavosti. Každý z těch mužů měl obrovské laskavé srdce. Neskutečné svaly. Nezlomnou jistotu v sebe jako v muže a svoji sílu. V muže který si ustojí vše. Všechny strachy. Včetně toho ze smrti. Veškerý výsměch, ponižování, zatracování, obviňování, souzení, manipulaci,…  A nejenže ustojí, ale ono to s ním ani nehne. Síla, která si je plně vědoma sebe sama a své hodnoty, a kterou z rovnováhy nemůže vyvést absolutně nic.

Jediný kapitán seděl v klidu. Držel Čeněčka na klíně a díval se s pobavením a láskou na své chlapy. Usmíval se na mě s otcovskou láskou. Jeho oči jako by říkali: „Patříš k nám. Tak co, ještě máš nějaký problém?“

Díval jsem se na něj a na Čeněčka. A viděl, že tak, jako má Čeněček mě, mám já svého tátu „kapitána“ a on má za svého tátu a tak dál a dál. A že všichni ti tátové, celý fraktál mužů otců, jsou součástí mojí duše. Že všichni patří ke mně. Nasával jsem tu energii celým svým srdcem, celou svojí duší a celým svým tělem. A tak to je.

Pak jsem vyšel s Čeněčkem ven. V ohništi před chajdou stále hořel oheň, o který se starala vlídná a pohledná žena.