Kazuistika konstelace – Zablokovaná páteř – integrace „vnitřní matky-bohyně“

Individuální konstelace vnitřních osob

Záměr klientky: Uvolnit vnitřně zablokovanou páteř na úrovni srdce. Problém trvá již dlouho. Klientka nemůže spát, sedět, je velmi vyčerpaná. Zatím nic nepomohlo. Chiropraktik uvolnil mnohé bloky kolem (v pánvi a v ramenou), ale blok v páteři drží. Klientka na sobě již dlouhou dobu pracuje různými způsoby.

Základní rozestavení: Do konstelace stavíme tu část duše klientky, která nese symptom (dále tzv. „zapletená část duše“), bod za klientku a bod: To, co je za tím v ženském rodu. Bod: Energii, která za tím stojí.

Průběh konstelace

Zástupce za část, která nese symptom, vnímá stažení do sebe, jakoby se stahovala do ulity a zároveň nesmírné napětí, jakoby se natahovala guma na hranice své elasticity, překračuje je a nakonec praská. V tuto chvíli mu energie začíná silně kroutit levou rukou, levé rameno výrazně klesá (fyzický symptom klientky je přitom pokleslé pravé rameno – tělo se to snaží vyrovnat). Kroucení ruky táhne zástupce až k zemi k bodu „To, co je zatím v ženském rodu“. Síla kroucení nakonec nutí zástupce lehnout si na zem do pole ženského rodu

Zástupce za část, která nese symtom leží mezi ženami svého rodu. Má silný pocit solidarity a zároveň mocnou hrdost a pýchu na to, že nese to, co nese. Je v tom silná emoční bolest spojená s hrdým držením brady vzhůru: „Já to vydržím“….

Dáváme úctu ženám rodu a jejich bolesti. Ponecháváme jim jejich bolest. Projevem je silný výkřik zapletené části duše, ve kterém se snoubí bolest a bojový řev. Energie se po výkřiku uvolňuje. Napětí a bolest žen v rodu postupně polevuje. Částečně se uvolňuje i zapletená část duše. V Bodě „Energie, která je zatím, se vynořuje temná ženská postava.

Tato postava je obrazem mocné temné matky-bohyně-šamanky. Sedí na velkém dřevěném trůnu z tmavého dřeva. Má obrovskou korunu z temného peří a její postoj říká: „Vzala jsem na sebe všechnu tu bolest, aby ji nemuseli nést další ženy. Stala jsem se touto bolestí.“ Je to z její strany absolutní – konečné stanovisko… (její záměr se ale nenaplnil, ženy v linii tuto bolest ze solidarity a z lásky k ní sami nesou dál.)

Díváme se, co je za tím. Ukazuje se nevyslovitelná bolest této vnitřní bohyně – velké matky rodu, která přišla o všechny své milované děti (vyvraždění). Do této své bolesti nás ale dále plně nepouští – je její. Naši „zvědavost“ vnímá jako troufalost a vyjadřuje postojem: „Vy si myslíte, že víte něco o mé bolesti? Ta bolest je moje, kdo ji neprožil, tomu nepřísluší. Snaha o to ji „načítat“ je nepokorou a pýchou. Myslíte si, že víte? Nezažili jste. Nevíte nic. Domýšliví hlupáci.“ Zástupci za Bohyni intenzivně zalehli obě uši .. v dojetí, úctě pokoře ustoupil zpět.

Klientka později potvrzuje, že hned po osvobozujícím bojovém výkřiku se do jejího srdce navrátila „absolutní“ bolest (ne její, ale bolest tisíců duší), kterou nese v srdci, a která jí již v minulosti při jedné hluboké očistě byla vyjevena. Klientka už ví…

Integrace

Klientka už ví… Teď cítí, že má vstoupit do konstelace. Stavíme ji tváří v tvář této „Bohyni Bolesti“. Dívají se na sebe mlčky…. Něco se začíná měnit… Přichází poznání: „Ty jsi já a já jsem ty.“… Klientka pořád cítí, nesmírnou bolest v srdci …

Provádíme uvolnění zvědomělého příběhu duše (vystoupení z karmického zapletení) a očistu duše od „sebezařeknutí“ a očistu od souvisejících negativních reaktivních energií…

Vnitřní bohyně-matka se pomalu uvolňuje, ženy k sobě přistupují – objímají se… pláčí dojetím..

K vnitřní bohyni přichází impulz, aby se otočila a podívala za sebe. V tu chvíli se jí podlomují kolena a ona klesá na kolena na zem… Přichází milost uvolnění. Všude před sebou vidí malé nádherné černooké indiánské děti, které k ní běží „maminko ,maminko… !“ Bohyni se otevírá srdce vydává úlevný výkřik „uvolnění srdce“. Pláče radostí… V lásce se opět setkává se svými milovanými dětmi… Přihází pocit naprostého uvolnění, klidu a míru.

Uzavíráme konstelaci.

Na závěr přichází obraz, kdy klientka sedí jako učitelka na verandě dřevěného domu – školy v jihoamerické indiánské vesnici a všude kolem běhají její žáčci – malé indiánské děti.

Klientka procestovala celý svět a potvrzuje, že již mnoho let jí napadá, že by chtěla učit děti v některé ze zemí třetího světa… ne proto, aby zachránila je, ale aby zachránila sebe, aby realizovala svoji vnitřní matku-bohyni. Je bezdětná.

Závěr:

Jdeme ven na zahradu. Mlčíme. Jsme. Není potřeba k tomu něco dodávat. Klientka později potvrzuje, že příběh duše vnímá jako svůj, autentický a korespondující s tím, co už o sobě ví z řady ceremonií.

Klientka vnímá uvolnění páteře… Jestli symptom zcela odezní, se ještě ukáže… Pokud se odhalila hlavní příčina, tak ano. Pokud je tam „ještě něco“, musí se pracovat dál… Takový je život, kde něco končí, tam zároveň něco začíná.

Život je nekonečné kouzlo. Není podstatné, zda se jedná o „energetický obraz“, karmický příběh nebo příběh z kolektivního nevědomí. Podstatné je, že duše klientky tento  příběh nese jako vlastní zkušenost.

Večer si sedám k PC, že si pustím film. Vyskočí na mě film Missie z roku 1986. Viděl jsem ho ten večer poprvé. Příběh o mužích a tom, co v obdobném příběhu prožívali oni. Vztah klientky k těmto mužům a vyrovnání /usmíření s nimi bude další část příběhu.