Konstelace na Symptom – Současná společensko-politicko-ekonomická situace v ČR

Záměr: Poznání, Moudrost, Přijetí, Mír

Stavíme Body: Člověk 1, Člověk 2, Člověk 3; Člověk4,  Energie, která je zatím – 2 body; Bod – Kde to začalo, Bod: co chybí.

Člověk 1: Jsem v odmítavé pozici, naštvaný, spravedlivé rozhořčení. Cítím se jako dobrý a správný a jsem naštvaný. Šel bych někam mezi lidi – na pivo. Cítím, že se potřebuji k tomu vyjádřit a jít podebatovat a dostatečně jasně vyjádřit svůj názor. To je moje jeviště. A tam to řeknu, pěkně na rovinu a naplno … a … a to je všechno. A zítra zas.

A jak jsem se tak vyjádřil, tak mě přešla ta rozhořčenost, tak mě to přešlo a začal jsem se trošku stydět. Že vlastně nemám na to, s tím něco udělat. Vidím svojí malost, že nevím, co s tím dělat. Někam vejš bych s tím nešel. Nemám sílu udělat něco zásadnějšího.

Také mám pocit nesouladu s ostatními lidmi, kterým to říkám. Oni se sice tváří, že se mnou souhlasí, ale já mám pocit, že ne. Cítím se v tom sám. Necítím s nimi sounáležitost. Oni sice také nadávají, ale já mám pocit, že blafují, že to říkají jen naoko, že to tak necítí jako já, že jim to možná vlastně vyhovuje. Podezírám i já je. Nejde věřit nikomu. Lidi jsou hajzli. (Úroveň podle Howkinse: Hněv/wztek – pohled na život nepřáteslký)

Člověk 2: Ňák bylo, ňák bude. Já bych nic neměnil. Přijdu domů, sednu na gaučík, dám si paštiku, kolu, pivečko. Klídek, pohoda. Vždyť je všechno fajn. Já vlastně nic měnit nechci. Nechci to vidět. Co všichni řeší, kam se ženou. Já si jedu svůj život, pěkně ráno vstanu, udělám si kávičku…  Nejsem ochotný vidět, co se kolem skutečně děje. Dobře bylo, dobře bude. Nechci vidět problémy. Dejte mi pokoj. Nemám potřebu s tím něco dělat. A vlastně mě to zatěžuje, obtěžuje. Já jsem rád, že jsem rád. A takhle to nějak doklepu. Mám to v paži. (Úroveň podle Howkinse – Apatie – pohled na život beznanějný)

Člověk 1 k Člověku 2: Tímhle teda pohrdám.

Člověk 2 k Člověku 1: No jo, ty jsi takovej prudérní. Potížista. Co furt máš. Co pořád řešíš. Jenom kalíš vodu. Vždyť je to dobrý. Já budu takhle pokračovat celý život. Nechci řešit problémy. Nemám na to náladu a vlastně ani sílu. Dejte mi pokoj. (Obraz: Člověk, kterému ujíždí metro/vlak.)

Člověk 3. – Prospěchářství – Agitátor. Kam vítr tam plášť. Vypočítavost. Tváří se lidsky. Není zlý. Ve skutečnosti jsou mu ale ostatní lidé naprosto ukradení. Je za tím malost a strach z mocnějších než jsem já. Není schopen empatie. Jen plácá a má dobrý pocit, jak mu to jde. Rád se poslouchá. Tleská a slouží tomu, kdo vládne. (Úroveň podle Howkinse – Strach – pohled na život

Člověk 4. – Chytráctví – zesměšňování. Vysmívá se, zesměšňuje, paroduje. Je za tím skrytá pýcha, že já jsem ten chytrák, na kterého si nepřijdou. Každého přechytračím. Je to skrytá pýcha – že já jsem ten chytrý. „Tam kde hynuli sobi, čech se přizpůsobil.“ My jsme chytřejší. My je zesměšníme a tak zvítězíme. (Úroveň podle Howkinse – Pýcha – Pohled na život požadující)

Poznámka: Nějaký čas – pro přežití, mohou být tyto energie funkční. Nemají ale skutečnou hloubku ani důstojnost. Je to alibismus, neochota, vyčůranost.  Jedná se o reaktivní vrstvy psýché, pod kterými je bolest a ponížení (neúcta k sobě i druhým). Důstojnosti, moudrosti, pokoře, úctě a skutečné síle je to na hony vzdálené.

II. Úroveň – Co je za tím

Co je zatím, bod 1: Cítím obrovsky silnou odvěkou porobu, která se zaplácne žrádlem a podřízeností. Já jsem bojovník. Aktivuje mě právě ta poroba. Udělali ze mě nevolníka. Pořád mě někdo využívá. Chce, abych sloužil. Držel hubu a krok. Ale já jsem v hloubce. Nejsem vidět, jsem pod tím, pod zemí (jako v podvědomí). Dokud mě budou omezovat a využívat, tak já tady vždycky budu. Nezmizím.  A tady ten můj parťák někam zdrhnul. Ukazuje na další bod – postavu, která leží na zemi skrytá od dekou. (Úroveň podle Howkinse – Odvaha až Ochota – Dobrá vůle až nadějeplnost – Pohled na život Přijatelný až nadějeplný)

Co je za tím, bod 2:  Vidím se jako Král, který se klopenou hlavou hledí směrem na český kraj. A truchlím. Jsem zahalen velkou lítostí, studem, neschopností byť se jen narovnat a podívat se na své „věrné“. Schován pod svým pláštěm se ukrývám pod zbytkem své dávné slávy. Cítím totální bezmoc. Slehla jsem. Nestojím za nic. Vše doposud dosažené je zbytečné. Hrozně truchlím, ale cítím obrovskou neschopnost něco udělat. Mám obrovský žal, smutek. Chce se mi brečet. Jsem zcela bez aktivizace s tím něco udělat. Mohu jen zemřít. Nemohu s tím nic dělat. Obrovská lítost. O tohle jsme přišli. Jsem v energii poraženectví. Absolutní prohra na věky. Už to nejde změnit. Stalo se a tak to je. (Obraz: Přemysl Otakar II. po bitvě na Moravském Poli) (Úroveň podle Howkinse – Stud/hanba – Pohled na život ostudný)

Bojovník ke Králi: Ale ta energie tam pořád je. Sice není nějak mocná, ale pořád tam je.

Člověk 1: (bojovně) Mazejte bojovat. Mazejte do války. (Není myšlena válka na Ukrajině, ale spíše boj proti poměrům). Chlapy, vždyť jste úplní sráči. No vždyť se podívej, jak tady vypadají chlapy. Ukazuje z okna, kde mladý muž tlačí kočárek.

Člověk 3: (alibisticky) Do jaké války? Už je prohraná.

Člověk 1: (bojovně): No tak jasně s takovejma chlapama.

Člověk 3: (alibisticky): Co děláš? Už jsme přemožený. Prober se. Žádné vojáky nemáme. Armádu jsme rozpustili. Kdo nic nedělá, nic nezkazí…. A špajzka je plná. Klobásky, cibulka.

Bojovník (vážně): Ale teď jsou tady noví chlapi. Vždyť nemusí být pořád jen na pivu nebo na paštice.

Člověk 1: Chcípneme tady všichni.

Bojovník: Ale to není jediná možnost jak bojovat.

Člověk 3: Ne nechcípneme. Počkáme. Stejně nemůžeme nic dělat. Když už jsme prohráli.

Bojovník: Tohle chcete pro své děti?

Člověk 1: Prosím tě viděl jsi, jak to vypadají ty děti? Jsme v prdeli.

Bojovník: Něco s tím udělejme.

Člověk 3: Počkáme. V klidu. To přejde. Stejně nemůžeme, dělat nic jinýho.

Bojovník: Ach jo. Aby ses nenamočil, že?

Člověk 3 k bojovníkovi: Dobrej pokus, ale když je bitva vyhrát může jen jeden a bohužel my to nebyli. Inu nepovedlo se to. Přemyslovcovi to prosrali, Husiti to prosrali, páni na Bílé hoře to prosrali.

Bojovník: Vstanou noví bojovníci. Nevymlouvej se a něco dělej.

Člověk 3: Proč zrovna já?

Bojovník: Jsi jediný, kdo to může udělat a tak bys to udělat měl. Přestaň se vymlouvat a něco dělej.

Člověk 3: Ale já dělám. Já jsem tady solidární s Přemyslem. Obrací se pokrytecky ke Králi, dává mu ruku na rameno: Já ti rozumím Přemysle. Soustrast (Říká pateticky a neupřímně).

Král: Já tady truchlím.

Člověk 3: (vzpomíná). Jo jo, vzpomínám, ale byl jsi velký bojovník. Ve Vysokém Mýtě máš krásnej novej památník. Jo jo, byli jsme velcí bojovníci, pašáci…

Bojovník: To je pako. To je komedie.

Člověk 2: Jen ať si to všichni vyzkouší. Však pak uvidí, jak padnou na hubu.

Člověk 1. Co? Já nic zkoušet nebudu. Mladí ať si to vyzkouší.

Člověk 3: Já jenom připomínám. Nemáme armádu. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění. A krom toho, bitva už byla. A navíc už jsme to prohráli…. Ale, byli jsme velcí válečníci. Velcí a mocní. No, ale už nejsme.

Člověk 2: Já jsem úplně ztracená. Já nevím proti komu a s kým mám bojovat. Možná kdybych dostala nějaký podnět. Nevidím cestu. Jak na to. Já bych i třeba bojoval ale s kým, kde a proč vlastně?

Člověk 3: (agitačně): No ano, jasně. Takže když to shrneme. Nemáme armádu, už jsme to prohráli a navíc není s kým bojovat. Takže, co tady řešíme, přátelé? Sedí u krále a odhání bojovníka: Ty běž pryč, tebe tady nikdo nechce.

Bojovník: Já uznávám tvůj strach a tvojí zbabělost. Máš penis?

Člověk 3: Nemůžeš si vybrat někoho jinýho? Proč jdeš zrovna po mě?

Bojovník: Tak máš penis?

Člověk 3: Ale no tak samozřejmě, že mám penis. Odvádí pozornost: Bratři, navrhuji minutu ticha za Přemysla Otakara II.

Bojovník: Jestli máš penis, tak se postav.

Člověk 3 na bojovníka: Ty nemáš úctu k předkům. Co si tady dokazuješ?

Bojovník: Já si nic nedokazuju, ty si svejma kecama něco dokazuješ.

Člověk 3: Co děláš? My tady s Přemyslem bloumáme nad prohranou bitvou. Nevím, co je na tom špatného? Myslíš, že z toho máme radost, že jsme prohráli. Nemáme z toho radost, ale stalo se. Byli silnější. Bojovali jsme hrdinně. Tady Přemysl nejvíc.

Bojovník:  A co s tou zkušenosti uděláš?

Člověk 3: No, moje zkušenost je taková, že když je to prohraný, tak je to prohraný.

Bojovník na krále a Člověka 3: Já dávám úctu Vám oběma. Vašemu osudu. I tomu vašemu váhání, vašemu poraženectví. A stačilo.

———————————————————

Lektor na bojovníka: Co je to za energii?

Bojovník: Nevzdat se. Jedna bitva nic neznamená. A už to stačilo.

Lektor ke králi: Energie, kterou nese král, vnímá daný stav jako finální. Zatím není schopná uvidět, že jedna prohraná bitva neznamená prohranou válu – tj. porážku na věky věků. A samozřejmě, že tady nemluvíme o válce proti Rusku ani proti Německu ani žádné jiné, ale o narovnání se a o opuštění poraženectví – programu-přesvědčení-konceptu „Jsme poraženi“. Hledáme řešení typu, ano prohráli jsme, ale co se stalo, se stalo a patří to k nám. Ale už je to pryč.

Člověk 3: Dobrá. Tobě Přemysle, dáváme úctu. Prosral jsi to. Úplně jako …, Sorry jako. Ale dáváme ti úctu, ale ujel sis na tom. Říše od severu k jihu. A to že jste se tam nechali rozstřílet od těch lučištníků a napadnout z boku s nejlepší těžkou jízdou, to bylo trapný. Úplně zbytečný. Pýcha, která podchází pád…  Já jsem se teď úplně nasral tady na Přemysla. A já blbec mu ještě tady dávám soustrast.

Bojovník: Tak konečně máš penis. Už na to nejsem sám.

Člověk 3: No, abych řekl pravdu tak úplně nevím, co to tady do mě teď vjelo. Protože teď mám chuť tady kopnout do Přemysla Otakara II. Vstávej. Posral jsi to tam. Jsi schopnej to uznat?

Král: Já cítím a přijímám odpovědnost. Já si to moc dobře uvědomuji. Jenom truchlím.

Lektor: A víš, proč se to stalo? Jsi schopný to uvidět? Víš co je za tím?

Bod kde to začalo: Keltové… Velkomoravské říše… Římani…

Člověk 4 (agitačně): Ano velkomoravská říše. Bývali čechové ….Ale tímhle to skočilo. Ukazuje na Přemysla. Takže přátelé, už to víme. Český národ a jeho společensko-ekonomická situace je v prdeli kvůli tomuto muži. Ukazuje na Přemysla Otakara II. Takže máme vyníka.

Člověk 2: Ale tím nikomu nepomůžeš.

Člověk 4: Ale mně to pomůže. Máme koho obvinit. (populisticky pokračuje): Ano soudruzi je třeba poučit se z chyb. Stali se přehmaty. Tady soudruh Přemysl už převzal odpovědnost. Je potřeba si to přiznat. A je třeba, abychom společně povstali a budovali lepší svět pro naše děti.

Člověk 2: Já teď teda tady mám energii z těchhle občanů – že už vůbec nemám šajnu, co se tady děje.

Člověk 4 (agitačně): Ano i tací jsou mezi námi, co vůbec nemají šajnu. Ale to nevadí. Od toho jsme tady my. Abychom Vám, kteří nemají šajnu, ukázali, co je třeba dělat.

Člověk 1 k Člověku 4: To mi dělá dobře tahle energie.

Král: Já nevěřím vlastním očím.

Člověk 4: Ty Přemysle, ty se do toho nepleť. Já myslím, že tady už je to uzavžené. Feudalismus selhal. Ty jsi selhal. Vzpomeňme, kdo to posral. Ano ty? Já ne. Ale ty.

Člověk 2: Myslím, že bychom měli učit děti dějepis, aby viděli, jaké jsou příčiny a důsledky. Kam jsme se dostali, že teď jsme tady, je to posrané a…

Člověk 4 (skáče mu agitačně do řeči ): Ano souhlasím. Historie je nedílnou součástí našeho národa a má velký význam při výchově naší mládeže.

Bojovník: Ať už proboha přestanou mluvit. Přichází ke králi a pokleká před ním a něco mu říká.

… zde se konstelace láme …

Král: (povstává a stoupá si doprostřed místnosti) a silným hlasem říká: Tak, já myslím, že už stačilo. Dostávám zpátky svojí energii. Brní mě nohy a brní mě ruce.

Všichni v místnosti: Ty vole… ustupují na stranu, dívají se po sobě … co to je? Všechny mrazí… jako by do místnosti přišel mocný Duch.

Král: Já jsem vás už neposlouchal. Tady za mnou přišel někdo (ukazuje na bojovníka), kdo opravdu chce něco změnit. A začneme něco dělat. Já důvěřuji českému národu a dávám mu důvěru. Vím, že jsem to posral. Ale věřím, že to český národ zvládne. Já jsem svojí bitvu prohrál. A přijímám za to svojí odpovědnost, a je mi to líto, ale takhle to nemusí jít dál. Žadné role ani slova mě neznervozňovaly, byl jsem celou dobu zcela klidný.  A po tom, co mi řekl bojovník jsem dostal potřebu shodit svůj plášť a byt se svým “národem”. Být mu k dispozici. (Úrovňe podle Howkinse – Dobrá vůle – Přijetí – Moudrost)

Pocity krále: Chvíle, kdy přede mnou bojovník poklekl a uctil mne, uznal můj přinos pro zemi a důležitost pro její lid byl impulsem k “z mrtvých vstání”. Přišel pocit: Už se nevzdáme. I když padneme, máme silu na to znovu vstát. A kdo tvrdí, že to není možné a není v to schopen uvěřit, tak budiž, nemusí to cítit a má také právo odejít. A opět se vrátit. My všichni tu máme své místo, svůj DOMOV. Přišel obrovský příliv energie, cítím ho do teď.

Člověk 2: Tak tohle ke mě teda úplně nedotýká tyhle slova.

Král: Chápu, že jste naštvaní.

Člověk 4 (krčí se v rohu) : Já nejsem naštvaný, já jsem schovaný.

Král: Ty to jinak neumíš, klidně se dál schovávej. Ale jsou tu ti, kteří mají sílu bojovat za to, aby se český národ měl dobře.

Člověk 2: Tak to chci vidět.

Lektor: Toto je návrat krále. Ale Ještě něco chybí.

Bojovník: Já bojovník jsem poklekl a poprosil o jeho pomoc a o jeho požehnání pro tento národ a kleknu zas. Král byl zneuctěn. A vy jste ho znectili, tím, že jste uvěřili v jeho porážku, přestali jste v něj  věřit.

V místnosti nastalo hluboké ticho… uvnitř každého se něco děje…

Král: Já dám požehnání, až uvidím, že je vůle toto požehnání získat… A je mi to nesmírně líto, co všechno se stalo.

Bojovník k lidem: Ale život šel dál…. A já se ukloním i vašemu vzdoru, vaší píše, všemu, co vás blokuje.

Člověk 3: No není to moc příjemný. Tak já teda… Víte co já můžu udělat? Můžu vyklidit pole. Na tohle nemám. Nevím. To neznám. .. ale už nebudu kalit vodu. Jdu stranou. A tiše se přidám ke králi (stoupá si vedle krále a bojovníka).

Člověk 1: Já už mám vzdor jenom z principu.

Člověk 2: Já se cítím tak nějak neutrálně, nezúčastněně.

Člověk 4 (agitačně): Já bych rád vyjádřil mojí účast a solidaritu s tímto novým uskupením, které tu vzniklo.

Bojovník (ukazuje na Člověka 4): I tohle patří k nám.

Člověk 4: Děkuji. To mi dělá dobře. Zbabělec nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina. Bratře. Jen já to neumím jinak. Ale vidím, že to má vážnost a hloubku, které já nejsem schopen, ale věřím, že moji synové jednou budou toho schopni. To je pro mne čest.

Člověk 1: A vy ho jako přijmete, tohohle šaška (ukazuje na člověka 4)

Bojovník: On k nám patří stejně jako ty.

Člověk 1: A kdo to rozhoduje teda?

Bojovník: Královo požehnání. Není větší síla. Buď ji přijmeš, nebo ne.

Člověk 2 (nechápavě): Já tomu nerozumím. Mě to přijde jako šaškárna a myslím, že bych se asi měl někam odstěhovat.

Král (vážně): Já bych chtěl říci, že i to odstěhování se i to pivo a párek je v pořádku. I to je český národ a my jsme i na to hrdí. A odstěhovat se můžeš. A až poznáš svět, můžeš se zase vrátit. I to je v pořádku.

Kde to začalo: Osidlování. Síla. Jednoduchá prostá síla. Silná. Zdravá. Chlapi jsou si všichni rovní. Jsme pozorní a tiše budujeme osadu – město – říši. Moc nevyskakujeme. Tiše budujeme a ono nám to pomalu roste. Nikdo si toho moc nevšiml. Jsme už velcí. To jsme ale pašáci. Tiše, chytře a více méně nenápadně jsme vybudovali silnou říši. Musíme se pochválit. Dobrá strategie. Oj, tady je dobře. A už se cítíme jako velký pašáci. Jak se nám daří. Spokojenost sama se sebou.

(Poznámka: Zde je podle mne zakopaný pes. Příčina porážky na moravském poli – mužská pýcha. Je zde cítit velký důraz na mužskou energii – pokračování rodu – hrdost – vidíme jen sebe, jako chytráky a pašáky. Ženská energie tam chybí.)

V poli se objevuje nová mocná postava: Já jsem spolupráce. Já jsem uznání. Soucit. Láska. Odpuštění. (mluví velmi jemně) Uvidět toho druhého v jeho bolesti a to k čemu to vedlo. Jsem čistá. Krásná. Jemná. Laskavá,  ale velmi silná Stoupá si vedle krále. Je to královna, kterou zatím nikdo nebyl schopen vidět (včetně jí samotné). A neviděl jí ani král. Královna se musí uvidět jako to, co skutečně je, především nejdříve sama. A v ten okamžik jí mohou uvidět všichni ostatní.

... zde dochází ke druhému zlomu …

Člověk 1: Už nenadávám. Cítím, že tohle už není pro mě. Odcházím do domova důchodců. Ať to udělají ti mladí.

Člověk 2: Já emigruju. Už mám letenku.

Člověk 3: Já budu volat, ať žije král.

Člověk 4: Já jsem nějak zmoudřel, či co.

Přidáváme bod, co tam ještě chybí: Tady je to obrovsky silné. Cítím strašně srdce. Spojení. Že máme sílu a energii. Cítím, že jsme jako rodina. A všechno je dobrý, tak jak to je. Máme tady kořeny. Máme tady všechno. Vždyť jsme tady všichni pořád spolu. Je to krásná, mladá energie nové generace. Nezatížení lidé. Přináší naději a chuť jít dál.

Člověk 1 a 3: Běžte děti a udělejte si to hezký. My už potřebujeme jen, ať už je teplo a jídlo. A vám to moc přejeme. Běžte si a žijte si. A my můžeme v klidu umřít. Máte naše požehnání.

Král, královna, bojovník, člověk 3, člověk 4, a „nová generace“ stojí v kruhu a drží se za ruce v  energii vzájemné úcty, síly, sounáležitosti. Všichni zde mají své důstojné místo. (Úrovňe podle Howkinse – Láska – Sounáležitost – Mír)

Konstelace je u konce. Společně přijímáme tuto změnu a užitek z této změny plynoucí. A tak to je.